Vlk obecný (Canis lupus) představuje v rámci čeledi psovitých (Canidae) evolučně nejúspěšnějšího a nejrozšířenějšího vrcholového predátora severní polokoule.
Tento druh se pomalu ale jistě vrací do Evropy, včetně české krajiny. Díky své genetické výbavě se dokáže přizpůsobit nejrůznějším prostředím – od mrazivých arktických oblastí, přes lesy mírného pásma, až po suché polopouště.
V evropském kontextu hovoříme především o poddruhu „vlk obecný euroasijský, (Canis lupus lupus), ovšem na území České republiky dochází k unikátnímu setkávání několika genetických linií. Tato genetická diverzita je předpokladem pro dlouhodobou stabilitu druhu. Zvyšuje jeho odolnost.
Je uzpůsobený k vytrvalostnímu lovu. Díky své konstituci neztrácí tolik energie, když se přesouvá na velké vzdálenosti. Velikost teritoria vlka v evropských podmínkách se obvykle pohybuje v rozmezí 150 až 300 km², v závislosti na hustotě kořisti a velikosti smečky. Mladí jedinci, kteří opouštějí rodnou smečku, urazí při hledání nového teritoria stovky až tisíce kilometrů.
Vlk je lovec a má dokonale uzpůsobené zuby k drcení kostí a trhání svaloviny. V síle stisku čelisti výrazně přepere většinu svých psích příbuzných, (snad až na ohromná plemena jako mastif.
Dominantními smysly vlka jsou čich a sluch. Zrak vlka je zaměřen na detekci pohybu a siluety, nikoliv na detailní barevné rozlišení. Vnímají svět především v odstínech šedé, modré a žluté, zatímco barvy jako červená či oranžová pro ně splývají s pozadím. To se mu hodí za soumraku a úsvitu, kdy je kontrast důležitější než barevná věrnost.
Vlci dokážou slyšet vysokofrekvenční pištění hlodavců pod sněhem nebo lokalizovat pohyby zvěře v hustém podrostu na kilometry daleko.
Čich je však nejdokonalejším nástrojem. Vlčí nos obsahuje miliony čichových buněk a je schopen rozlišit chemické signály, které člověk vůbec neregistruje. Pomocí čichu vlk nezjišťuje pouze polohu kořisti, kterou ucítí až na vzdálenost 3 km, ale také identifikuje "vzkazy" ponechané jinými jedinci.
Tyto pachové značky fungují jako komplexní informační bulletin, obsahující data o pohlaví, zdravotním stavu, sociálním postavení a čase, kdy značka vznikla.
Vlk obecný je vysoce sociální zvíře, jehož přežití v divočině je přímo závislé na kooperaci v rámci smečky. Moderní věda chápe smečku primárně jako rodinnou jednotku. Struktura je dynamická a velikost se mění v průběhu roku.
Zatímco v létě, kdy jsou vlčata malá, se smečka drží v blízkosti doupěte, její aktivní jádro je menší, a v zimě se sdružuje do větších skupin. Rozmnožování vlků je přísně regulováno sociálním postavením a sezónními vlivy.
Vlci využívají k dorozumívání širokou škálu signálů. Akustická komunikace zahrnuje kňučení, vrčení, štěkání a nejslavnější prvek – vytí. Vytí slouží k sjednocení smečky před lovem, k udržení kontaktu na velké vzdálenosti a k varování cizích vlků před vstupem na teritorium. Každý vlk má unikátní hlas, díky čemuž se členové smečky poznají i ve tmě.
Strach z vlků je hluboce zakořeněn v evropské mytologii (pohádky o Červené karkulce), ale realita 21. století je jiná. Vlk se člověku vyhýbá. Pokud však lidé začnou vlky krmit nebo nechávat zbytky jídla u chat, může dojít k tomu, že si zvykne na lidi, což může být nebezpečně pro obě strany.
Jak na videu z NP České Švýcarsku můžete vidět, vlkům a vlčatům se v Česku daří.
Vlci se objevují na území Českého Švýcarska od roku 2016 a první potvrzená vlčata přišla na svět v roce 2021 po 265 letech.
My oslavujeme rozšiřování smečky produkty Wolfie.
